IDELALNI STUDENT

laura

idelalnistudent — Fri, 09 Nov 2007 14:04:56 +0000

Kabaret

idelalnistudent — Fri, 09 Nov 2007 13:59:43 +0000

Andrea Vbotech
“ Co myslel Jean de La Fontaine, když řekl: „Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.“ ? Popište jeho dílo.“
Bylo pozdní léto, nebo možná už podzim. Do třídy svítilo slunce a bylo teplo. Dívala jsem se na vlasy holky so seděla přede mnou, byly dlouhé a zdravé, nikdy si je nebarvila a slunce jimi procházelo ve stovkách odlesků. Navic slunce procházelo přez rolety, takže na vlasy dopadalo v proužcích. Dívala jsem se a cítila se dobře. Bylo to nádherné.
Uvědomila jsem si že píšu test. Vlastně žě bych měla. Co myslel, když řekl „Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.“ Převalovala jsem si větu na jazyku, ale pořád to byla jen věta, nechystala se změnit v něco jiného. Začala jsem psát na papír. Co tím myslel…já nevím, proč prostě neřekl, co myslel? Byl to básník. Nosil paruku. Je mrtvej. Poslední dobou toho moc nenapsal.
Rozhlídla jsem se po třdě-všichni psali, ti co nepsali se dívali pod lavicí do sešitu. Vypadali tak zasraně produktivně. Všimla jsem si, že hodinky jednoho kluka házely na strop prasátko. Skákalo kolem, zatímco zběsile psal. Neměl o tom ponětí. Tak jsem prasátko pozorovala za něj.
Zase jsem se zadívala na vlasy holky přede mnou. Byla to zrzka, vypadaly, jako by hořely, jako žhavý uhlí.
Většina oken byla otevřená, třída byla v přízemí. Zvuky z venku šly dovnitř, ale jen tak tiše, aby si jich nikdo nevšiml. Když jsem se zaposlouchala…myslím že křičely děti, to je dost možné, pár metrů vedle bylo hřiště mateřské školky, ale mohli to taky být psi nebo ptáci. Ale to je jedno.
Zase jsem si vzpoměla na test, co píšu. Dívala jsem se na to co jsem napsala, na tvar písma, na to, že moje r a v vypadá stejně, a že moje u a n a a vypadá stejně, a že moje k a h vypadá stejně…možná že jsem schopná napsat jenom čtyři písmenka, a jenom já dokážu přečíst co napíšu, a všichni ostatní vidí jenom čtyři střidající se písmenka…a co když to tak je i v jiných věcech? Co když mě nikdo nedokáže přečíst?
A co myslel Jean de la Fontaine (umím francouzsky asi tak jako japonsky, ale jmenuje se Honza z Kašny? A jestli ano, jak mohl někdo někdy vůbec poslouchat někoho, kdo se jmenuje Honza z Kašny?), co myslel tím, když řekl:“Když voda ohne hůl…“ ha, voda, to jde vysvětlit tou kašnou…Zajímalo by mě jestli je možné doopravdy žít v kašně. Možná v létě, kdyby byla vypuštěná. Nevím. Možná je mi jedno, co řekl.
Podívala jsem se z okna. A potom jsem se podívala do třídy. A pak jsem se podívala z okna.Jak fouká vítr do listů, běhaj tam psi a děti a na zemi se válí ožralí bezdomovci a takový ty věci co se dějou venku. A potom zase do třídy. Jak všichni zběsile vysvětlují papíru, co myslel Honza z Kašny, když řekl „Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.“ Uvažovala jsem, co z toho dává větší smysl. Uvědomila jsem si, že si musím vybrat, ve kterém z těchto dvou světů chci žít. A moje srdce začalo bít rychleji, protože asi vědělo, že něco udělám.
Zaklikla jsem propisku a dala si jí do kapsy. Potom jsem vstala a šla k oknu, a profesorka se ptala, kam si myslím, že jdu, a já řekla, že jdu k oknu, a když jsem vylézala z okna, tak skoro zaječela a zase se ptala co dělám a já jsem řekla, že skáču z okna, a pak jsem vyskočila oknem. I když to bylo přízemí, okna byly postavená docela vysoko, takže jsem spadla na zem. Vstala sem a oprášila si zadek.
A pak jsem prostě šla. A usmívala jsem se, protože to byl dobrý pocit. Po chvilce jsem si všimla, že za mnou profesorka běží. Podle zpoždění šla dveřmi. Zastavila jsem se a čekala až doběhne. Vlastně jsem byla zvědavá, co řekne. Vypadala trochu, jakože se mě chystá uhodit. Vlastně by mi to nevadilo, dlouho mě nikdo nepraštil a já byla trochu zvědavá jaký je to vlastně pocit.
Přiběhla ke mě a snažila se mluvit normálně, ale vlastně to byl takovej schovanej křik uviř slov, rozhodně to vypadalo zajímavě, a taky trochu koktala, a usoudila jsem, že se rozhodla mě neuhodit, protože by to nebylo správné v pedagogickém procesu objasňování situace, během kterého jsem to měla být já, kdo se chová nepatřičně a idiotsky a dětinsky.
Byla celá červená a žíly na krku měla vystouplé.
Co si to myslíš, že právě předvádíš?!
Řekla jsem že jdu pryč.
A ona jak jako že jdu pryč? A jestli mi to příjde normální, a já jsem uznala, že to normální moc není.
A ona se zeptala, jestli jsem já normální,a já jsem nevěděla, co říct, protože jsem si nebyla jistá, a tak jsem si zeptala, jestli si myslí, že je nomální ona. Teď napřáhla ruku, a málem mě uhodila, ale zase ji stáhla zpátky. A její žíly na krku vystouply ještě víc, a navíc teď byla vidět ještě jedna na jejím čele, která mě trochu rušila, protože byla tak nějak křivá.
A nakonec jenom řekla, ať si moc dobře rozmyslím, co dělám, protože budu mít pořádný problémy, a proč se pořád musím předvádět, a že nejsem originální, ale uplně obyčejně trapná. A ať se koukám nad sebou zamyslet a dát se do pořádku, protože život nění kabaret. A potom se otočila a šla spátky ke škole. Ke dveřím.
Přemýšlela jsem o tom, co řekla, a možná, že měla pravdu. Možná nejsem normální, a budu mít pořádný problémy a možná nejsem vůbec originální, ale úplně obyčejně trapná, a určitě bych se měla nad sebou zamyslet.
Ale v jedné věci se mýlila.
A v tom jsem si byla naprosto jistá, protože jsem to cítila v každé buňce těla.
V jedné věci se mýlila.
Život je kabaret

panenka Franta

idelalnistudent — Fri, 09 Nov 2007 13:50:55 +0000

(bjetka prudička)

Panenka Franta

Hodila po té rybě kamen. Ryba se ještě stačila překvapeně rozhlédnout, kdo to byl, a pak se obrátila břichem vzhůru. Za chvíli její mrtvolka doplavala k Haniččiným nohám. Holčičku udivilo, že má ještě pořád otevřené oči. Zrovna jako její dědeček, když umřel. Ale to měl ještě k tomu vyplazený jazyk, tahle ryba ho nemá. Hanka se při vzpomínce na oběšeného dědu zatřásla. Když ho našla mrtvého u stromu, kde vždycky trhala kytičky, byla ještě malá. Ještě víc malá, než je teď, tak malinká, že klidně mohla vlézt do Ajaxovy boudy.
Zato teď už je z ní velká holka. Už si dokáže sama udělat šťávu a pak ji naservírovat svým panenkám. Jednu z nich pojmenovala po svém dědečkovi, Franta, a bylo jí úplně jedno, že ta panenka má prsa. Dědeček měl totiž taky prsa, akorát jinačí, maminka říkala, že je má z toho, jak pořád kouří a pije, pak se prý nemá divit, že má cukrovku a kdovíco ještě, kdo si má ty názvy pamatovat, Hanička teda určitě ne. Byla ráda, že si vlastně ještě nic nemusí pamatovat, ve svých pěti letech si moc dobře uvědomovala, že ti starší to mají o moc složitější a jako snad jediná ze svých vrstevníků se netěšila do školy. Ke svému životu zatím potřebovala jen vědět, že tričko patří nahoru a ponožky ne na ruce, ale na nohy, a taky věděla, že když zmáčkne to zelený tlačítko, tak se pustí televize a ona si najde nějakou pohádku. Pohádku. Zase. Zase si vzpomněla na dědu, teda, přesněji řečeno, na dědu si moc nevzpomínala, jenom na to, co jí vždycky vyprávěl. Nejdřív to byly pohádky. Poslední dny ale předtím, než se zabil, začal mluvit o něčem jiném. A pořád dokola. Jako by to bylo něco šíleně důležitýho. Už je to ale skoro půl roku, co umřel, takže si pamatuje jenom útržky. Útržky něčeho, co bylo fakt divný. Vymykalo se to všemu, co zažívala každý den, ráno oblíct, pak mami prosím kakao a tu dobrou buchtu, potom rychle ven za panenkami, chudinky měly určitě hlad, měla toho tolik na práce… A pak večer. Tatíí, přečteš mi pohádku? Ne, holčičko, děda určitě bude chtít. Chtěl. Vždycky chtěl.
Jednou si stěžovala mamince, že nechce každý večer poslouchat od dědy to stejný, ji vůbec nezajímá něco o ňáké holce, a ještě ke všemu tu holku děda nazýval pěkně hnusně, něco jako prostitutka, no komu by se to líbilo… Haničko, děvče moje, jak to mluvíš?! Hanka pak musela za trest utřít nádobí, ale byla pěkně naštvaná, vždyť to říká děda, ne já, copak to nikdo nechápete?? Její maminka za chvíli zapomněla, proč si vlastně Hanička stěžovala, děda byl vždycky podivín, všichni byli rádi, že aspoň večer se o vnučku postará.
Hanku přestalo bavit koukat na mrtvou rybu, pomalu se vydala zpátky k domu. Chtěla si vzpomenout, co jí to děda tak děsně naléhavě a opakovaně říkal, když večer zas přišel k její posteli, večer předtím, než se zabil. Zase něco o té prostitutce. Tentokrát to bylo něco jiného. Říkal, Hanička kopala do kamínku soustředěně, chtěla si vzpomenout, říkal, že si má dát hlavně na ni pozor, nikdy nechodit do ulice, kde svítí červený světla, ta prostitutka prý je hrozně zlá a chce jí ublížit, jenže kdo by mi chtěl ubližovat, myslela si Hanička, ale děda říkal, že ona pro to má moc dobrej důvod… Jaký důvod, dědečku? Víš, děvče, já jsem jenom slabej a hříšnej člověk, ona byla svolná a já chtěl sex (dědečku, a co to je sex? nepřerušuj mě holka, to ti vysvětlí někdo míň sprostej než já) a pak za rok… Víš, co to pro mě bylo? Mně je šedesát a tohle si nemůžu dovolit.
Dovolit. Tohle slovo říká vždycky táta, když každý rok mamince vysvětluje, proč nejedeme k moři. Tohle si nemůžeme dovolit, Katko. Víš, dědo? A ty sis to miminko taky nemohl dovolit stejně jako my moře? Máš pravdu dědo, miminka jsou otravný, já mám taky tři a pořád se o ně musím starat. Ach, děvče, když ty to nechápeš… Ale chápu, dědečku, a cos teda podnikl s tím děťátkem?
Hanka už došla domů. Začalo pršet. Když vešla domů, maminka na ni zrovna volala, Haníí, jdeme do města nakupovat. Juchů, to měla ráda, utíkala si pro košíček na nakupování. Šly pěšky. Maminka si vzala deštník, Hanička pláštěnku. S jahůdkami.

Týden po té, co se Hanička ztratila, maminka s tatínkem ještě stále neztráceli naději
Za měsíc už to vzdali.
Náhodou Hanička se měla u té paní, kvůli které musela tehdy utírat nádobí, docela dobře. Jen se jí trochu pletlo, že už to tlačítko k zapínání televize nebylo zelený, ale červený. A občas se jí stýskalo po panence Franta. ¨

sofistikovaný had Arnold

idelalnistudent — Fri, 09 Nov 2007 13:45:49 +0000

Andrea Vbotech

Byl had Arnold.
Byl velký a byl ve svém domečku.
Většinou nic jiného ke štěstí nepotřeboval, většinou byl prostě rád že je had a že je ve svém domečku. Poslední dobou to ale nestačilo, nic co dělal nestačilo aby se cítil prostě dobře ve své kůži. Život už nebyl tak sexy jako dřív.
Popíjel kávu ze svého svůdného hrnečku pomalovaného sofistikovaně rozmístěnými tečkami. Byl to ten typ hada, co věřil, že hrneček má osobnost a říká hodně o svém majiteli. A jeho hrníček byl sofistikovaně sexy. Hluboce pohrdal hady, pche, ostuda tohoto označení pro ty lezoucí provázky, co se při koupi hrníčků dívali jenom na cenu, nebo dokonce se smířili s nevkusnými hrníčky, co dostaly k narozeninám.
Od jiných lezoucích provázků.
Několikrát se proplazil kolem své sbírky knih. Pocítil jisté zalechtání na místě v mozku, kde byl zvyklý cítit silný a hřejivý pocit uspokojení, tak intenzivní, jako čerstvý kravinec.
Dal do přehrávače svoji oblíbenou desku. Jak se začala skladba rozjíždět, začala se rozjíždět i jeho ústa (to byl usměv). Zesílil hudbu, zvýšil basy a jeho hadí tělo lehce poskakovalo po podlaze (basy).
Cool pocit se vracel, život byl zase sexy.
Ted´ byl čas ukázat to i těm ostatním loserům.
Arnold si nasadil klobouk a vyrazil do ulic. Pršelo…velmi správným způsobem, Arnold se cítil jako herec v dramatické části filmu. Zajisté by byl dobrý herec, lepší než dobrý…on má totiž osobnost, na které by mohl post
avu vystavět. Mohl by hrát klidně prodavače párků a ta postava by měla hloubku, naléhavost…
Arnold vstoupil do baru. Nerozhlížel se, mířil přímo k pultu. I když se nedíval kolem, cítil v šupinách, že ho všichni pozorují. Proto si dal záležet na každém kroku. Každé gesto bylo…hluboké.
Sofistikované.
„Jako obvykle,“ řekl barmanovi.
Barman si nepamatoval, co bylo Arnoldovo jako obvykle, ale z pohledu na něj usoudil, že ať mu dá cokoliv nebude si stěžovat, protože i když mu dá něco, co není jeho jako obvykle, nedá to najevo, protože by se cítil trapně, že není tak světově známý, aby každý znal jeho jako obvykle. Zahrával si s myšlenkou dát mu kakao v hrníčku se srdíčky, ale pak se slitoval. Dal Arnoldovi Whisky. Ten na něj spiklenecky mrkl. Idiot, řekl si barman.
Arnold si všiml dívky stojící na druhém konci baru. Měla odbarvené šupiny na bílo, bylo jasně vidět, že to není její přirozená barva, protože ocásek už byl zabarvený do červena. Zrzka, řekl si…umělina. Zase jedna, co si myslí, že je jedinečná. Arnold měl velmi nízkou toleranci pro cokoliv, co nebyl on. A věděl jistě, že ta obarvená zrzka naproti nebyl on, protože od něj stála sakra daleko.
I zrzka naproti si Arnolda všimla, a provokativně si olízla oči.
Zrzka se jmenovala Laura a měla dnes spoustu práce. Chtěla zde najít lásku svého života, milujícího manžela, otce svých dětí, oporu pro těžké chvíle i radosti, pokud možno bruneta. Zaujal ji had na druhém konci baru, líbila se jí suverénnost, s jakou požádal barmana o drink, jiskra, co mu zářila z očí, sečtělost zapsaná v tváři, elegance, s jakou se připlazil a…ty nozdry. Jeho nozdry byly dechberoucí.
Díval se na ni. Laura věděla, že její velká příležitost byla teď, už nikdy nemusí přijít. Proto se do pohledu, který mu věnovala, snažila dát všechno, co v ní bylo-roztomilost, inteligenci, smysl pro humor, zodpovědnost, koketnost a taky to že umí dobře vařit a že je výborná milenka. Kombinace všech těchto vlastností v jediném pohledu Arnolda srazila z barové stoličky. Laura to brala jako výzvu a připlazila se k němu. Arnold se zvedl a urovnal si sako. Laura se koketně opřela o bar, zapálila si cigaretu a strčila si ji do nosní dírky.
„Ahoj námořníku,“ řekla (vždycky chtěla takhle započít konverzaci).
„Ahoj chobotnice,“ řekl Arnold, který vždy chtěl, aby s ním byla započata konverzace takto, ale neměl připravenou odpověď.
Laura nevěděla co říct.
Arnold taky ne.
„Myslím takovej ten hezkej typ chobotnice.“
Laura se začervenala. Potom se mu podívala hluboko do očí a koketně vyfoukla kouř. Začínala cítit pevnou půdu pod ocasem. Už je to doma cítila to! Manželství, láska, děti, majetek, už je to tady! Je to tady a dívá se jí to do očí.
Arnold se jí díval do očí. Zahlédl v nich vlastní odraz, potom se zase zadíval na ni, potom na svůj odraz. Zachvátila ho naléhavá touha. Naléhavá touha sehnat větší zrcadlo, než byly její zorničky.
„Sbohem, maličká.“
„Nééé!“ Zakřičela Laura. Celý bar se na ně otočil. Laura se znovu začervenala. Potom si nervozně odkašlala, „Chtěla jsem říct, nač spěchat?“
„Musím se vidět s někým…velmi důležitým,“ věnoval ji jedno mrknutí a potom se odplazil ze dveří.
Sofistikovaně.
Laura, plačící, se doplazila spátky na svoje místo. Barman se na ní usmál, „Můžu pro vás něco udělat, madam?“
„Jo…doneste mi pití.“
„Co to bude?“
„Doneste mi…to jak si většinou pije ten chlapák, jak teď odešel.“
Barman odešel. Za chvilku se vrátil a na stůl položil růžový hrníček s kouřícím kakaem.
„Chcete k tomu kokino?“

Arnold za sebou zabouchnul dveře od bytu. Dlouho, dlouho se díval do zrcadla. Byl to dobrý pocit. Sundal si klobouk, vyčistil si jedový zub, vyčůral se, oblíkl si pyžamo a šel si lehnout do své postele. Uvažoval, že si koupí nějaká jiné zrcadlo, větší, to je důležité.
Nějaké sofistikované.

jak navyknout koně na strobostkop

idelalnistudent — Mon, 21 May 2007 15:56:57 +0000

Stroboskop je ta věc,pověšená u stropu, co hodně bliká a tvrdí se, že může způsobit epilepsii. Tedy pár fanoušků tím omlouvá to, že se jejich favorite rock stars pomátli (za jistého přispění drog).

Kůň je ta věc, co řehtá, jezdí na něm princové a princezny (ty by ovšem neměly obkročmo, páč je to neslušné) a tvrdí se, že vám dokáže ukousnout ruku. Prakticky každý zná někoho, kdo zná někoho, komu kůň ukousnul ruku. Já tedy ano.

A teď jak dát tyhle dva dohromady.

Zatímco stroboskopem kůň nezacloumá,protože je zvyklý z rockových koncertů na všelijaké věci, kůň se stroboskopu lekne.

Protože kůň se lekne všeho co vidí poprvé. To znamená, že když se kůň bude na stroboskop dívat destatečňě dlouho, přestane se lekat, protože mu dojde, že stroboskop je jenom ubohý stroboskop, který nechce nikomu ublížit, ale prostě od přírody bliká víc, než jeho kamarádi.

Ale co kažej jsme nějakej.

Ale teď praktická stránka věci.

Musíte vzít výše zmíněného koně a výše zmíněný stroboskop a donutit koně, aby se na stroboskop díval. Stroboskop neodejde, protože, jak jsem řekl, ten je zvyklej na jinčí věci, než bejt vočumován koněm.

Ale má to háček. Kůň nesmí vidět první bliknutí, protože by se lekl,protože ho nikdy předtím neviděl. Idelální by tedy bylo, říci koni, aby viďel až několikáté bliknutí, řekněme dvacáté, kterého by se již nebál, protože by ho znal.

Navrhuji přátelskou pedagogickou rozmluvu.

Protože jak všichni víme, přátelské pedagogické rozmluvy neskutečně zabírají.

Že?

eman ekaf

názor

idelalnistudent — Sun, 20 May 2007 21:53:21 +0000

Vždycky jsem si myslel, že názor je něco, co si myslíte.

Taková ta věc, co ji máte vevnitř, i když není vidět, ani nesmrdí.

Taková ta věc, co určuje, jaký holky a jaký barvy se vám líbí.

Taková ta věc, co rozhodne, jestli někomu vrátíte facku.

Nebo mu ji možná dáte první.

A tak dál.

Jenže teď se ukázalo, že je to kapku jinak. Že názor se něco, co se ukazuje.

Co se nosí na tryčku, tetuje se na zadek, píše do novin, co se odpovídá na otázku co si myslíte o…..

+globálním oteplování?

+politice?

+Britney Spears (och, proč si oholila hlavu?)

+co tím chtěl básník říci?

+jaké pocity ve vás vyvolává tento obraz?

+víš,žze jsi práve stoupl do hovna?

Zdá se, že názor je sakra žádané zboží. A já si ho vždycky tak rád nechával v sobě.

Bylo mu tam dobře. Ve mně.

Nerad odpovídám na otázky, co ve mě vyvolává tento obraz. Ovšem že vyvolává.

Ale vyvolává to sakra ve mě, a rád bych to tam nechal, protože když to vybliju, tak už to tam přeci nebude?

Jak jsem řekl, názor je cool a in a hype, a tak všechno.

Odteď vám tedy bude můj názor dělat děvku, jednejte s ní jak uznáte za vhodné.

Sněste si ho i s chlupama.

eman ekaf

nudná povídka

idelalnistudent — Thu, 17 May 2007 20:08:54 +0000

Nahoru po lavičce leze stonožka. Příroda kvete. Léto je v rozpuku. Tak by to řekla moje babička. Ja říkám, že je krásný červen.
„Kdy odjíždíte?“
„Zítra.“
„Hm…To už jseš asi sbalená, co… Balení mě vždycky na celé dovolené bavilo nejmíň. Jak to ty zvládáš?“
„No, jak bych ti to popsala…Nejdřív vytáhnu kufr.“
„Jo! To je taky můj odvěký problém! Nikdy ho nemůžu..“ „Počkej, nepřerušuj mě! Jak jsem již řekla, nejdřív vytáhnu kufr. Mám dva různé kufry – jeden menší, kostkovaný – ten si beru většinou někam, kde je jisté, že bude pořád teplo a tudíž nebudu potřebovat tolik věcí. A taky se mi hodí k mému letnímu kabátku. A pak druhý zelený – ten se mi zrovna teď hodí, protože přeci jenom měsíc je dlouhá doba a i když je červen, v Anglii může být i chladněji a proto budu potřebovat více věcí a oblečení.“
Kamarádka seděla, koukala a po chvilce řekla:
„Nepovídej.“
Brala jsem to jako výzvu, abych pokračovala.
„Tak tedy – poté, co jsem vytáhla a utřela mokrým (ale jen lehce) hadrem zelený kufr, na dno jsem uložila deku. Ta se může vždycky hodit, je malá,a tudíž nezabere mnoho místa. Musím říct, že jsem chvíli váhala, zda si mám vzít osm nebo devět bot- jedny jsou totiž úplně stejné jako druhé, jen jsou trochu víc do červena, ale pak jsem si řekla, že k tomu žlutému tričku (ke kterému se dostanu později) se více hodí ten devátý pár, proto jsem vykartáčovala a uložila nad deku každý zvlášť zabalený pár bot. Nyní jsem se začala zabývat hygienickými potřebami. V ručníkách jsem měla jasno – červeno-žlutý si beru na vlasy, druhý s puntíky náhradní na vlasy, s nápisem „čistota-půl zdraví“ na první osušení, růžový středně velký na druhé osušení – a tím pádem už bylo jasné, který ručník na důkladné vysušení by se nejvíce hodil k ostatním- ten s růžičkami, pamatuješ, měla jsem ho minulý rok tam na té pláži..“
Lucka si očividně nepamatovala. Zatřásla jsem jí, abych ji vzbudila.
„Víš, nejdřív jsem si raději chtěla vzít tři toaletní tašky, jednu na líčení, druhou na věci na sprchování a třetí na vše ostatní, ale nakonec jsem si vzala čtyři- další na pláž, kdyby tam třeba nějaká byla. Musím říct, že jsem teď zcela spokojená. Pak jsem se rozhodla, že si zabalím nějaké knížky. Vybrala jsem si čtyři. Tu nejtěžší jsem dala nejvíc dolů (ale musela jsem dávat pozor na tašku na líčení), ale pak nastal problém – nevěděla jsem, jestli je těžší Jak vysušit vlasy do dvou sekund nebo Jak sbalit tři kluky během snídaně v hotelu. Vytáhla jsem proto svoji váhu, zvážila knížky i sebe a vše řádně uložila. A teď to teprve začalo – začalo to pravé balení! Sbalila jsem si: nůžky na nehty, sprchový gel, zelené tričko, radio, batoh malý, kalhotky růžové, nabíječku na mobil, povlečení s medvídkem, sponku s kytičkou, tričko s výstřihem vzadu, kalhoty na odpolední nošení, blok na psaní, fotoaparát, karty, pásek s kolečky, bílou bundu, ponožky kotníčkové bílé, polštář, sluneční brýle, tašku na pláž, odlakovač, náhradní baterky do hodinek i do budíku, pruhované kalhoty, modrou mikinu, budík, šampon, tričko na ramínka s provázkem vzadu, naušnice kruhové stříbrné, lak na nehty, tričko, ve kterém vypadám jako vosa, červené silonky, náušnice ve tvaru kytek, obrázek své maminky, všechny cd, černé korále, bílé ponožky, tričko dlouhé s nápisem „jeans club“ , nohavičkové kalhotky, plyšáka s kouzelným pupíkem, ořezané pastelky, kalhoty na pláž, podložku na pláž, kondicionér, žluté tričko, svetr s knoflíky..“
„Prosimtě nemůžeš to přeskočit? Zkrátit?“
„Ale to ti hodne unikne!“
„No to nevadí, domyslím si to.“
„Počkej, vážně mám říct až konec, jak to dopadlo?“
„Jo, vážně..“
„No dobře, tedy…Tak pak jsem si nakonec sbalila: batoh velký, tašku na pláž, kalhoty na dopolední nošení, tričko s kytkama, tričko s puntíkama, žiletky, krém na opalování, notebook, slovník, přezůvky na doma, svetr na zimu, bundu na léto, bundu na jaro, pilník, černé silonky, tričko na mytí nádobí, pyžamo, bílé korále, černé kalhotky, ponožky s proužkama, riflové kalhoty, bílou mikinu, kartáč na vlasy, černou halenku, šaty se zavazováním vzadu…..“
Lucka začala nudou počítat stonožce nohy.

bjetka

dítě

idelalnistudent — Thu, 17 May 2007 16:36:54 +0000

(dočasně anonymní autor)

Ty mé malé milé dítě
co bys ještě chtělo
řekni mi copak jsi toho
dost už nevidělo
nevidělo všechno kolem
nevidělo svět
vždyť víš jak to chodí
lepší nevidět
neslyšet a necítit
nezkusit tu chuť
chuť která tě zabíjí
však jen se dál rmuť
pro tu hořkost kdesi v hrdle
udáveno buď

Řekni dítě co se děje
kolem tebe kolem mě
hnus se přímo na tě valí
zahlcuje tě
z malé přílivové vlny
stálý silný proud
dítě moje drž se hrany
nechtěj upadnout
tvoje tělo naplněné
svinstvem po okraj
nezbavíš se toho samé
ani s pomocí
není totiž vážně možné
spasit tonoucí
tonoucí se stébla chytá
dítě, tak už se ho pusť
vždyť víš samo dobře
víš to jako já
že už nejsi jen tonoucí
dávno mrtvola

Ty mé malé dítě drahé
chci ti pomoci
pro tebe tu nic už není
krom ubohosti
není pro tě síly, vzteku
není špetka utěšení
ani právo breku není
plač si děcko
plač však v koutě
tiše temně nápadně
nápadně jen pro tě samé
nápaditě snad
múza třeba políbí tě
třeba pozdě až
dítě to je dobře možné
z polibku je kaz

Hleďte lidé klopte zraky
koukněte se tam
hleďte na podlaze
leží tam tak sám
sám ten cit je
věřte nebyl vždy
připoutáno pevně k němu
dítě bývalo
neptejte se trapně
co se událo
vždyť to víte
hnusné duše
stejně jako já
ví to dítě mezi vámi
ví co provedlo
zná ten žal a zná i mrtvý cit
to co se stalo
ten totiž mé malé dítě
samo zabilo.

(8.9.2006)

KONĚ

idelalnistudent — Wed, 16 May 2007 22:11:54 +0000

KoněCelá ta komedie mi začíná jít pěkně na nervy. Ve cvokárně svatého Víta se právě podává jídlo a já tu sedím, před sebou večeři, kolem blázny. Střežen bohulibými jeptiškami, které si svou péčí o nás léčí své sexuální a jiné frustrace. Občas mám pocit, že to jsou stejní psychopati jako my. Vůbec se mi nelíbí, jak se na mě dívají – je to takovej ten pohled Ach, ty ubohý hochu, život ti ublížil, ale Pánbíček se o tebe postará. Nevím, proč to dělaj. Myslím, že chtějí, abych se zlomil a rozbrečel se a ony mě pak mohly utěšovat a cítit, že toužím být jiný,lepší. A chovat mou plačící tvář na kolenou, na svém černém hábitu. Mimochodem – hrozně škrábe. Zajímalo by mě, co nosí pod tím, zvlášt v létě, to musí bejt vedro na omdlení. Možná proto mají svatí tak zoufale pobožný výraz – je jim hyc. A taky možná proto se staví chrámy a katedrály, možná je to jediný místo, kam jde tyhle hadry v létě nosit.

Ludvík pronáší modlitbu – bez toho by nás nenechaly se najíst. Ale dneska je to celkem zábavné – Ludvík je totiž retardovanej a jeho víra je tak silná, že by lámala skály.
– Pane Bože! zvolá Ludvík a oči mu svítí, ruku pozvedává k nebesům, děkujeme, má mlaskavý hlas, vlastně celý jeho zjev je takový mlaskavý, děkujeme ti za párky, Bože! Jsi hodný Bůh!
Cítí pohledy ostatních a zažívá svých patnáct minut slávy, což ho nutí neustále přidávat.
– A taky ti děkujeme za brambory!
Nyní vzpíná obě ruce a oddaně hledí k nebesům, které nemůže vidět, protože tam překáží strop.
– A taky za rajčata, ó Bože, jsi tak štědrý!
Ale Ludvík nemá dost.
– A taky…
Ludvík by pokračoval do nekonečna, ale přistupuje k němu sestra Marie (mimochodem – jméno Marie jde mezi jeptiškama na dračku), pokládá mu ruku na rameno.
– Moc pěkně jsi to řekl, Ludvíku, pohladí ho po hlavě a Ludvík spokojeně utichá.

Vlastně je to smutný. Nevím, co tu dělám. Když se rozhlídnu kolem, vidím kluka, co se bojí všeho , co se pohne, když to zrovna nečeká. Vážně. Jana, co pořád kroutí hlavou a opakuje: „Vždycky se rozhlídni, Pepo, rozhlídni se, Pepo, vždycky se rozhlídni!“ – nikdy neříká nic jiného. Potom Chodec. To je kluk, co pořád chodí. Pořád. Tam a zpátky. Když močí, tak u toho přešlapuje a když má jít spát nebo jíst, tak mu musí přivázat nohy. Alžběta se nenávidí – tím tráví svůj volný čas. Odmítá jíst, tak to do ní cpou žílama.
Několik retardovanejch.
Nevím, co tu dělám já, vždycky jsem měl docela dobré známky a tak. Moje diagnóza je „chorobný lhář” – kecy. Jsem jen dobrý vypravěč. A taky „krize identity pohlaví”, což je podle mě blbost, každej má právo na takový pohlaví, jaký chce. Ale vykládejte to mýmu otci. Když mě našel v sukni, tak mě docela zmlátil. Když mě našel v šatech, tak mě zmlátil úplně. A když mě našel namalovanýho v šatech, tak se postaral o to, abych byl tady. No ano, jen se ptejte, nestyďte, zeptejte se. Ne, nelíbí se mi tady, jestli to chcete vědět. Nejsem cvok, aby se mi tu líbilo. A jediná věc, co mi zbývá, abych se nezbláznil, je mluvit, co nejvíc to jde. A víte co? Jde mi to hodně dobře. Vždycky, když s někým mluvím, přijde moment, kdy řekne
– Fakt?
– Vážně?
– No ne!
Anebo, moje nejoblíbenější -Ty vogo! Dobré, že? No, má tu to své kouzlo. Teda, nesmím mluvit s Janou, ta jen začne kroutit hlavou a „Vždycky se rozhlídni, Pepo, rozhlídni se, Pepo, vždycky se rozhlídni!“ – ale s tou už nemluvím.

– Víš jak jsme ráno snídali venku? otáčím se na Alžbětu.
– Jedl jsem chleba se salámem, ne, a najednou přiletí vosa, vezme ten salám do zubů, nebo do čeho, a frrr! Normálně odletěla s celým salámem. Já si říkal, kdyby si jenom kousla, ne, ale ona…
– Nene, to se ozval Ludvík.
– Co je, Ludvíku – pupíku?
Ludvík se stydlivě dívá do čaje.
– Nene.
– Co nene?
– Vosy nemají zuby.
Ludvík se na okamžik opovážil zvednout zrak, ale hned ho zase sklopil.
– Ty vole, tak to chytla do nožiček, já nevím, prostě se to stalo. Žejo, Pavle?
Pavel se ani neopovažuje zvednout hlavu.
– Jasně, Davide.
Ludvík utichá. Hádat se s Ludvíkem je jedna radost.

Nejrači mám odpoledne, když jsme venku. Néže bych byl nějakej přírodní typ – příroda jsou pro mě věci, co rychle hnijou – proto k nim nemám silnější citovej vztah. Ale když ty cvoky omrzí okusovat kůru ze stromů – to oni totiž dělají, ne všichni, ale dělají – ale když je to přestane bavit, tak se všichni sesednou kolem mě a poslouchají mé příběhy.
– I sestoupil ke mě Bůh a děl…
– Co je to „děl”?
– To jakože řekl. Mám pro tebe těžký úkol. Vem tyto dva meče, zabodni je vedle pískoviště a vedle jabloně. Potom mezi nimi rozdělej oheň. Z ohně vyskočí čert a bude se s tebou bít. Já jsem ho poslouchal a pak jsem řekl…
– A proč neřekneš děl?
– Proč bych to měl říkat?
– Před chvílí si tvrdil, že to tam patří!
– Děl se říká, jenom když něco povídá Bůh, chápeš. Pavle, hlídej Ludvíka, ať mi do toho pořád nekecá, nemůžu se soustředit.
– A já mu řekl, teď vzpínám ruce a tvářím se zdrceně, ach bože, ale jak ho přemůžu? A Bůh děl: Nepřemůžeš.
Teď jsem použil dlouhou dramatickou pauzu. Během ní si prohlížím tváře a vidím, že mi visí na rtech.
– A já mu řekl Tak na to ti seru. A potom Bůh seslal potopu a utopil všechny koně. Od tý doby žádný koně neexistujou.
– Ale já jsem viděla koně.
– A kdy?
– Včera, na obrázku.
– Tak máš starej obrázek. Teď už neexistujou. Kdy jsi naposledy viděla živýho koně?
– Před dvěma měsícema.
– No vidíš. A mně se to stalo před sedmi týdny. Máš štěstí, možná jsi byla poslední, kdo ještě koně viděl.
– Nene.
– Sakra Ludvíku, co ti zas nejede?
– Nene.
– Co nene?
– To neni možný.
– Ale je. Ukaž mi koně a dokaž mi, že lžu.
Ludvík se neví rady, trochu brumlá. Ale nakonec to vzdává.
-Ludvík má pravdu, mezi mřížemi, které dělí zahradu blázince od parku, se objevila hlava postaršího muže. Asi nás sledoval, protože vypadal pobaveně. Nemám rád, když lidi vypadají pobaveně, když mají vypadat překvapeně. Proto k němu jdu blíž. Pořád vypadá pobaveně.
– Proč má pravdu on a ne já?
Držím se mříží hned vedle něho a protínám ho očima.
– Jak by mohl seslat potopu na koně, aniž by se utopili lidé? Nemyslíš, že by si té potopy někdo všiml?
Takhle zblízka vypadal velmi upraveně a velmi bohatě. Byl takové ztělesnění slova velmi.
– Ta potopa dopadla na každýho koně singl a všichni se nepozorovatelně utopili a zmizeli.
Na jeho ruce se zaleskly hodinky. Podobné jsem si pamatoval z Jamese Bonda. A jak tak znám Bonda, tak by nějaký levný šméčka nenosil.
– A kdy jste viděl koně naposledy?
– Máš pravdu, už je to dlouho, ale nemyslím si, že by mi ušlo něco takového, jako je vymření koní. Opravdu si myslím, že by se ke mně taková informace dostala.
– Chcete se vsadit?
– Vsadit o co?
– Vidíte tu kočku?
– Myslíš tu mrtvou kočku?
– Jo, tu mrtvou. Jestli sem do dvou hodin přivedete koně, tak ji sním.
– Tuto týden mrtvou kočku, ano?
– Přesně tak. Ale jestli do dvou hodin koně nepřivedete…
– Neočekávej že ji sním já, to se nestane.
– Ne. Jestli nepřivedete koně, tak, vypadáte bohatě, myslíte, že byste mě odsud dokázal dostat?
– Chlapče, jestli ty dokážeš jíst mrtvé kočky, tak i já dokáži dostat hochy z polepšovny.
– Jo?
– Ano.
– Takže platí?
– Platí.
Podali jsme si ruce a já opět zahlídl jeho bondovské hodinky. Chlápek se usmál a zmizel za rohem. Já se podíval na kočku a vrátil se zpátky k bláznům.
Pozoroval jsem Arnošta, jak okusuje mladý smrček, Chodce, jak si vykračuje, Janu, jak dokola vykládá Pepovi, ať se rozhlídne a potom jsem si sedl do trávy. Příjemně chladila a já se modlil, abych nezaslechl klapot koňských kopyt.

Andrea V Botech

idelalnistudent — Wed, 16 May 2007 22:09:25 +0000