1.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že se se mnou začíná dít to samé, co s utrženým ovocem na slunci. Začala jsem se kazit, ztrácet tržní hodnotu a přitahovat hovada.
Bylo to jednoho slunného dne. Což ostatně dává za pravdu výše zmíněné metafoře. Já a moje družina jsme šly lesem. V otcově poslední vůli totiž stálo: „Nechť Prednisona absolvuje alespoň čtyřikrát do týdne procházku. Dlouhou. Jen jí to prospěje. Pořád se cpe sladkostma. A ať má sebou družinu. Beztak by to flákala.“ A královské slovo se musí poslouchat. I když byl král kokot, co se oběsil na splachovací šňůrce od záchoda. Královské slovo je královské slovo.
A já jsem princezna. Tedy, byla jsem. Od sedmi let jsem královna. Musím přiznat, že se za nějaká svá ranná rozhodnutí trochu stydím. To jim ale neubírá na pikantnosti. Někdy si je čtu před spaním. Je jich spousta, protože jsem byla ve svých sedmi letech neuvěřitelně nadšená, že můžu něco říct a někdo jiný, případně všichni, to budou muset udělat. Pod trestem smrti. Jak sladké. I když to s tou mentolkou bylo trochu moc. Nařídila jsem, že všichni faráři na celém území království musí mít po dobu kázání a bohoslužby v zadku mentolku.
To bylo moc. Nebylo to ode mě pěkné. Přiznávám. Ale dostala jsem za to vyznamenání od papeže, protože účast na bohoslužbách velmi vzrostla.
Velmi.
Nějakou dobu to byla sranda. Nějakou dobu. Jenže teď už nastala Nějaká jiná doba. V Nějaké době bylo zábavné sledovat rytíře skákat v brnění a baletní sukýnce po jedné noze, jak zpívají Like A Virgin. Jenže teď je Nějaká jiná doba. Ještě jsem nezjistila, co funguje v ní. Každopádně to není povinná procházka lesem na nařízení milého nebožtíka otce. Najala jsem ty nejlepší právníky, aby objevili nějakou, jakoukoliv, třeba i malinkou skulinku v otcově poslední vůli, kterou bych vyklouzla z povinných procházek lesem se svojí družinou.
Opravdu by stačila i malilinká skulinečka.
Není nic horšího než moje družina.
Bugy je šašek. Dříve se živil jako kazatel. Dodnes se mu obě profese pletou. Bugy byl hrozným kazatelem a je ještě horším šaškem. Bugy si myslí, že příběh končící „a pak spadl všechno se mu rozbilo!“ je vtipná historka. Bugy rozlišuje dva druhy point: Jedna nestane, když někdo spadne. Druhá nastane, když někdo někomu rozplácne ovocný koláč po obličeji.
Samozřejmě existují i variace.
Ano, existují i vanilkové koláče.
Viper je rytíř. Má mě chránit. Většinou mají lidé mozek o velikosti mozku a pěst o velikosti pěsti. Viper má mozek o velikosti pěsti a pěst o velikosti mozku. Ne že by to byl nějaký hloupý mlátič, to ne. Je to jen hloupý rytíř se vzhledem mlátiče. Viper neví, co to znamená pointa. Ale ví, že pinta je míra, jenom si nemůže vzpomenout čeho.
Třetí a poslední je Loro. Loro si rád myslí, že je poslední. Loro si myslí, že je Prokleté dítě smutku. Odmítám mu tak říkat, i když to vyžaduje. Myslí si, že život bolí. Píše o tom básně. A příběhy. A kreslí o tom obrazy. A zpívá o tom. Loro si myslí, že je umělec.Loro si myslí, že pointa je v sebevraždě, pokud možno obklopen růžemi a hořícími svíčkami, pokud možno v domě, pod kterým pracují levný holky.
Nechtěla jsem se vrátit domů, do Království. Chtěla jsem se podívat do Normálního světa, zkusit opravdový život. Někdo, s filosofickou duší, by mohl namítnout, že i život v Království je život, a že i svět v Království je svět. A měl by pravdu. Ale byl by to Marvelskeý Misionářský Pracovník, tedy pěkný hovado.
Nemám nic proti těžkému a dramatickému životu. V knížkách vypadá výborně a dobře se o něm mluví.
Jenže život v Království, které si hraje na to, že je opravdové království, na to, že v tom lese opravdu žije zlý drak, a dívky mu posílané jsou sežrány, i když ve skutečnosti emigrují do Normálního světa, na to že telefon (běda tomu, do se s ním setká) je označení pekelného větru, a jestli se někdy někdo dozvěděl něco od telefonu, bylo to spolčení s peklem, a byla poslána drakovi, byla-li to žena, nebo na strašlivou smrt v ohnivém dole, byl-li to muž.
Z Království se dalo odejít.
Dívky musejí jít do kanceláře nazvané Sežrání Drakem. Muži do kanceláře Bolestivá Smrt v Ohnivém Dole. Potom, po domluvě a úplatku, zmizeli. Konal se pohřeb. A pak spoustu pláče. Tak hrozná smrt, proč to udělali, proč? Tak SMUTNÁ, SMUTNÁ SMRT.
To oni už byli v Normálním světě.
Jenže skoro nikdo nevěděl, že existuje jiný svět. Informace o něm byla tajná. Ti, co sem přišli, před několika generacemi, to věděli. Ale ne všichni chtěli tuto informaci předat dál, protože život v Království byl lepší, romantičtější, pohádkový. A tedy by měl být povinný. Byli tu MMP, Marverští Misionářští Pracovíci, kteří se starali o to, aby byli všichni přesvědčení, že jsou šťastní. Pořádali semináře jako: Jsem tak šťastný, nebo Jěště že žiji v tomto krásném světě, když žádný jiný neexistuje nebo Prací ke štěstí. Takže většina lidí o Normálním světě neměla ponětí. A kanceláře s názvy Sežrání Drakem a Bolestivá Smrt v Ohnivém Dole nijak zvlášť zákazníky nepřitahovaly.
Každopádně každý kdo věděl a chtěl, mohl odejít.
Ale co by si lid pomyslel, kdyby odešla královna?
Hm?
Přesně proto královna nemohla odejít.
A protože královna nemohla odejít, prachsprostě utekla.
I se svojí družinou.
Zlobilka jedna zlobivá.
Andrea V Botech
