Andrea Vbotech
” Co myslel Jean de La Fontaine, když řekl: “Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.” ? Popište jeho dílo.”
Bylo pozdní léto, nebo možná už podzim. Do třídy svítilo slunce a bylo teplo. Dívala jsem se na vlasy holky so seděla přede mnou, byly dlouhé a zdravé, nikdy si je nebarvila a slunce jimi procházelo ve stovkách odlesků. Navic slunce procházelo přez rolety, takže na vlasy dopadalo v proužcích. Dívala jsem se a cítila se dobře. Bylo to nádherné.
Uvědomila jsem si že píšu test. Vlastně žě bych měla. Co myslel, když řekl “Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.” Převalovala jsem si větu na jazyku, ale pořád to byla jen věta, nechystala se změnit v něco jiného. Začala jsem psát na papír. Co tím myslel…já nevím, proč prostě neřekl, co myslel? Byl to básník. Nosil paruku. Je mrtvej. Poslední dobou toho moc nenapsal.
Rozhlídla jsem se po třdě-všichni psali, ti co nepsali se dívali pod lavicí do sešitu. Vypadali tak zasraně produktivně. Všimla jsem si, že hodinky jednoho kluka házely na strop prasátko. Skákalo kolem, zatímco zběsile psal. Neměl o tom ponětí. Tak jsem prasátko pozorovala za něj.
Zase jsem se zadívala na vlasy holky přede mnou. Byla to zrzka, vypadaly, jako by hořely, jako žhavý uhlí.
Většina oken byla otevřená, třída byla v přízemí. Zvuky z venku šly dovnitř, ale jen tak tiše, aby si jich nikdo nevšiml. Když jsem se zaposlouchala…myslím že křičely děti, to je dost možné, pár metrů vedle bylo hřiště mateřské školky, ale mohli to taky být psi nebo ptáci. Ale to je jedno.
Zase jsem si vzpoměla na test, co píšu. Dívala jsem se na to co jsem napsala, na tvar písma, na to, že moje r a v vypadá stejně, a že moje u a n a a vypadá stejně, a že moje k a h vypadá stejně…možná že jsem schopná napsat jenom čtyři písmenka, a jenom já dokážu přečíst co napíšu, a všichni ostatní vidí jenom čtyři střidající se písmenka…a co když to tak je i v jiných věcech? Co když mě nikdo nedokáže přečíst?
A co myslel Jean de la Fontaine (umím francouzsky asi tak jako japonsky, ale jmenuje se Honza z Kašny? A jestli ano, jak mohl někdo někdy vůbec poslouchat někoho, kdo se jmenuje Honza z Kašny?), co myslel tím, když řekl:”Když voda ohne hůl…” ha, voda, to jde vysvětlit tou kašnou…Zajímalo by mě jestli je možné doopravdy žít v kašně. Možná v létě, kdyby byla vypuštěná. Nevím. Možná je mi jedno, co řekl.
Podívala jsem se z okna. A potom jsem se podívala do třídy. A pak jsem se podívala z okna.Jak fouká vítr do listů, běhaj tam psi a děti a na zemi se válí ožralí bezdomovci a takový ty věci co se dějou venku. A potom zase do třídy. Jak všichni zběsile vysvětlují papíru, co myslel Honza z Kašny, když řekl “Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.” Uvažovala jsem, co z toho dává větší smysl. Uvědomila jsem si, že si musím vybrat, ve kterém z těchto dvou světů chci žít. A moje srdce začalo bít rychleji, protože asi vědělo, že něco udělám.
Zaklikla jsem propisku a dala si jí do kapsy. Potom jsem vstala a šla k oknu, a profesorka se ptala, kam si myslím, že jdu, a já řekla, že jdu k oknu, a když jsem vylézala z okna, tak skoro zaječela a zase se ptala co dělám a já jsem řekla, že skáču z okna, a pak jsem vyskočila oknem. I když to bylo přízemí, okna byly postavená docela vysoko, takže jsem spadla na zem. Vstala sem a oprášila si zadek.
A pak jsem prostě šla. A usmívala jsem se, protože to byl dobrý pocit. Po chvilce jsem si všimla, že za mnou profesorka běží. Podle zpoždění šla dveřmi. Zastavila jsem se a čekala až doběhne. Vlastně jsem byla zvědavá, co řekne. Vypadala trochu, jakože se mě chystá uhodit. Vlastně by mi to nevadilo, dlouho mě nikdo nepraštil a já byla trochu zvědavá jaký je to vlastně pocit.
Přiběhla ke mě a snažila se mluvit normálně, ale vlastně to byl takovej schovanej křik uviř slov, rozhodně to vypadalo zajímavě, a taky trochu koktala, a usoudila jsem, že se rozhodla mě neuhodit, protože by to nebylo správné v pedagogickém procesu objasňování situace, během kterého jsem to měla být já, kdo se chová nepatřičně a idiotsky a dětinsky.
Byla celá červená a žíly na krku měla vystouplé.
Co si to myslíš, že právě předvádíš?!
Řekla jsem že jdu pryč.
A ona jak jako že jdu pryč? A jestli mi to příjde normální, a já jsem uznala, že to normální moc není.
A ona se zeptala, jestli jsem já normální,a já jsem nevěděla, co říct, protože jsem si nebyla jistá, a tak jsem si zeptala, jestli si myslí, že je nomální ona. Teď napřáhla ruku, a málem mě uhodila, ale zase ji stáhla zpátky. A její žíly na krku vystouply ještě víc, a navíc teď byla vidět ještě jedna na jejím čele, která mě trochu rušila, protože byla tak nějak křivá.
A nakonec jenom řekla, ať si moc dobře rozmyslím, co dělám, protože budu mít pořádný problémy, a proč se pořád musím předvádět, a že nejsem originální, ale uplně obyčejně trapná. A ať se koukám nad sebou zamyslet a dát se do pořádku, protože život nění kabaret. A potom se otočila a šla spátky ke škole. Ke dveřím.
Přemýšlela jsem o tom, co řekla, a možná, že měla pravdu. Možná nejsem normální, a budu mít pořádný problémy a možná nejsem vůbec originální, ale úplně obyčejně trapná, a určitě bych se měla nad sebou zamyslet.
Ale v jedné věci se mýlila.
A v tom jsem si byla naprosto jistá, protože jsem to cítila v každé buňce těla.
V jedné věci se mýlila.
Život je kabaret
