Kabaret listopad 9, 2007
Andrea Vbotech
” Co myslel Jean de La Fontaine, když řekl: “Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.” ? Popište jeho dílo.”
Bylo pozdní léto, nebo možná už podzim. Do třídy svítilo slunce a bylo teplo. Dívala jsem se na vlasy holky so seděla přede mnou, byly dlouhé a zdravé, nikdy si je nebarvila a slunce jimi procházelo ve stovkách odlesků. Navic slunce procházelo přez rolety, takže na vlasy dopadalo v proužcích. Dívala jsem se a cítila se dobře. Bylo to nádherné.
Uvědomila jsem si že píšu test. Vlastně žě bych měla. Co myslel, když řekl “Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.” Převalovala jsem si větu na jazyku, ale pořád to byla jen věta, nechystala se změnit v něco jiného. Začala jsem psát na papír. Co tím myslel…já nevím, proč prostě neřekl, co myslel? Byl to básník. Nosil paruku. Je mrtvej. Poslední dobou toho moc nenapsal.
Rozhlídla jsem se po třdě-všichni psali, ti co nepsali se dívali pod lavicí do sešitu. Vypadali tak zasraně produktivně. Všimla jsem si, že hodinky jednoho kluka házely na strop prasátko. Skákalo kolem, zatímco zběsile psal. Neměl o tom ponětí. Tak jsem prasátko pozorovala za něj.
Zase jsem se zadívala na vlasy holky přede mnou. Byla to zrzka, vypadaly, jako by hořely, jako žhavý uhlí.
Většina oken byla otevřená, třída byla v přízemí. Zvuky z venku šly dovnitř, ale jen tak tiše, aby si jich nikdo nevšiml. Když jsem se zaposlouchala…myslím že křičely děti, to je dost možné, pár metrů vedle bylo hřiště mateřské školky, ale mohli to taky být psi nebo ptáci. Ale to je jedno.
Zase jsem si vzpoměla na test, co píšu. Dívala jsem se na to co jsem napsala, na tvar písma, na to, že moje r a v vypadá stejně, a že moje u a n a a vypadá stejně, a že moje k a h vypadá stejně…možná že jsem schopná napsat jenom čtyři písmenka, a jenom já dokážu přečíst co napíšu, a všichni ostatní vidí jenom čtyři střidající se písmenka…a co když to tak je i v jiných věcech? Co když mě nikdo nedokáže přečíst?
A co myslel Jean de la Fontaine (umím francouzsky asi tak jako japonsky, ale jmenuje se Honza z Kašny? A jestli ano, jak mohl někdo někdy vůbec poslouchat někoho, kdo se jmenuje Honza z Kašny?), co myslel tím, když řekl:”Když voda ohne hůl…” ha, voda, to jde vysvětlit tou kašnou…Zajímalo by mě jestli je možné doopravdy žít v kašně. Možná v létě, kdyby byla vypuštěná. Nevím. Možná je mi jedno, co řekl.
Podívala jsem se z okna. A potom jsem se podívala do třídy. A pak jsem se podívala z okna.Jak fouká vítr do listů, běhaj tam psi a děti a na zemi se válí ožralí bezdomovci a takový ty věci co se dějou venku. A potom zase do třídy. Jak všichni zběsile vysvětlují papíru, co myslel Honza z Kašny, když řekl “Když voda ohne hůl, můj rozum zas ji srovná.” Uvažovala jsem, co z toho dává větší smysl. Uvědomila jsem si, že si musím vybrat, ve kterém z těchto dvou světů chci žít. A moje srdce začalo bít rychleji, protože asi vědělo, že něco udělám.
Zaklikla jsem propisku a dala si jí do kapsy. Potom jsem vstala a šla k oknu, a profesorka se ptala, kam si myslím, že jdu, a já řekla, že jdu k oknu, a když jsem vylézala z okna, tak skoro zaječela a zase se ptala co dělám a já jsem řekla, že skáču z okna, a pak jsem vyskočila oknem. I když to bylo přízemí, okna byly postavená docela vysoko, takže jsem spadla na zem. Vstala sem a oprášila si zadek.
A pak jsem prostě šla. A usmívala jsem se, protože to byl dobrý pocit. Po chvilce jsem si všimla, že za mnou profesorka běží. Podle zpoždění šla dveřmi. Zastavila jsem se a čekala až doběhne. Vlastně jsem byla zvědavá, co řekne. Vypadala trochu, jakože se mě chystá uhodit. Vlastně by mi to nevadilo, dlouho mě nikdo nepraštil a já byla trochu zvědavá jaký je to vlastně pocit.
Přiběhla ke mě a snažila se mluvit normálně, ale vlastně to byl takovej schovanej křik uviř slov, rozhodně to vypadalo zajímavě, a taky trochu koktala, a usoudila jsem, že se rozhodla mě neuhodit, protože by to nebylo správné v pedagogickém procesu objasňování situace, během kterého jsem to měla být já, kdo se chová nepatřičně a idiotsky a dětinsky.
Byla celá červená a žíly na krku měla vystouplé.
Co si to myslíš, že právě předvádíš?!
Řekla jsem že jdu pryč.
A ona jak jako že jdu pryč? A jestli mi to příjde normální, a já jsem uznala, že to normální moc není.
A ona se zeptala, jestli jsem já normální,a já jsem nevěděla, co říct, protože jsem si nebyla jistá, a tak jsem si zeptala, jestli si myslí, že je nomální ona. Teď napřáhla ruku, a málem mě uhodila, ale zase ji stáhla zpátky. A její žíly na krku vystouply ještě víc, a navíc teď byla vidět ještě jedna na jejím čele, která mě trochu rušila, protože byla tak nějak křivá.
A nakonec jenom řekla, ať si moc dobře rozmyslím, co dělám, protože budu mít pořádný problémy, a proč se pořád musím předvádět, a že nejsem originální, ale uplně obyčejně trapná. A ať se koukám nad sebou zamyslet a dát se do pořádku, protože život nění kabaret. A potom se otočila a šla spátky ke škole. Ke dveřím.
Přemýšlela jsem o tom, co řekla, a možná, že měla pravdu. Možná nejsem normální, a budu mít pořádný problémy a možná nejsem vůbec originální, ale úplně obyčejně trapná, a určitě bych se měla nad sebou zamyslet.
Ale v jedné věci se mýlila.
A v tom jsem si byla naprosto jistá, protože jsem to cítila v každé buňce těla.
V jedné věci se mýlila.
Život je kabaret
panenka Franta listopad 9, 2007
(bjetka prudička)
Panenka Franta
Hodila po té rybě kamen. Ryba se ještě stačila překvapeně rozhlédnout, kdo to byl, a pak se obrátila břichem vzhůru. Za chvíli její mrtvolka doplavala k Haniččiným nohám. Holčičku udivilo, že má ještě pořád otevřené oči. Zrovna jako její dědeček, když umřel. Ale to měl ještě k tomu vyplazený jazyk, tahle ryba ho nemá. Hanka se při vzpomínce na oběšeného dědu zatřásla. Když ho našla mrtvého u stromu, kde vždycky trhala kytičky, byla ještě malá. Ještě víc malá, než je teď, tak malinká, že klidně mohla vlézt do Ajaxovy boudy.
Zato teď už je z ní velká holka. Už si dokáže sama udělat šťávu a pak ji naservírovat svým panenkám. Jednu z nich pojmenovala po svém dědečkovi, Franta, a bylo jí úplně jedno, že ta panenka má prsa. Dědeček měl totiž taky prsa, akorát jinačí, maminka říkala, že je má z toho, jak pořád kouří a pije, pak se prý nemá divit, že má cukrovku a kdovíco ještě, kdo si má ty názvy pamatovat, Hanička teda určitě ne. Byla ráda, že si vlastně ještě nic nemusí pamatovat, ve svých pěti letech si moc dobře uvědomovala, že ti starší to mají o moc složitější a jako snad jediná ze svých vrstevníků se netěšila do školy. Ke svému životu zatím potřebovala jen vědět, že tričko patří nahoru a ponožky ne na ruce, ale na nohy, a taky věděla, že když zmáčkne to zelený tlačítko, tak se pustí televize a ona si najde nějakou pohádku. Pohádku. Zase. Zase si vzpomněla na dědu, teda, přesněji řečeno, na dědu si moc nevzpomínala, jenom na to, co jí vždycky vyprávěl. Nejdřív to byly pohádky. Poslední dny ale předtím, než se zabil, začal mluvit o něčem jiném. A pořád dokola. Jako by to bylo něco šíleně důležitýho. Už je to ale skoro půl roku, co umřel, takže si pamatuje jenom útržky. Útržky něčeho, co bylo fakt divný. Vymykalo se to všemu, co zažívala každý den, ráno oblíct, pak mami prosím kakao a tu dobrou buchtu, potom rychle ven za panenkami, chudinky měly určitě hlad, měla toho tolik na práce… A pak večer. Tatíí, přečteš mi pohádku? Ne, holčičko, děda určitě bude chtít. Chtěl. Vždycky chtěl.
Jednou si stěžovala mamince, že nechce každý večer poslouchat od dědy to stejný, ji vůbec nezajímá něco o ňáké holce, a ještě ke všemu tu holku děda nazýval pěkně hnusně, něco jako prostitutka, no komu by se to líbilo… Haničko, děvče moje, jak to mluvíš?! Hanka pak musela za trest utřít nádobí, ale byla pěkně naštvaná, vždyť to říká děda, ne já, copak to nikdo nechápete?? Její maminka za chvíli zapomněla, proč si vlastně Hanička stěžovala, děda byl vždycky podivín, všichni byli rádi, že aspoň večer se o vnučku postará.
Hanku přestalo bavit koukat na mrtvou rybu, pomalu se vydala zpátky k domu. Chtěla si vzpomenout, co jí to děda tak děsně naléhavě a opakovaně říkal, když večer zas přišel k její posteli, večer předtím, než se zabil. Zase něco o té prostitutce. Tentokrát to bylo něco jiného. Říkal, Hanička kopala do kamínku soustředěně, chtěla si vzpomenout, říkal, že si má dát hlavně na ni pozor, nikdy nechodit do ulice, kde svítí červený světla, ta prostitutka prý je hrozně zlá a chce jí ublížit, jenže kdo by mi chtěl ubližovat, myslela si Hanička, ale děda říkal, že ona pro to má moc dobrej důvod… Jaký důvod, dědečku? Víš, děvče, já jsem jenom slabej a hříšnej člověk, ona byla svolná a já chtěl sex (dědečku, a co to je sex? nepřerušuj mě holka, to ti vysvětlí někdo míň sprostej než já) a pak za rok… Víš, co to pro mě bylo? Mně je šedesát a tohle si nemůžu dovolit.
Dovolit. Tohle slovo říká vždycky táta, když každý rok mamince vysvětluje, proč nejedeme k moři. Tohle si nemůžeme dovolit, Katko. Víš, dědo? A ty sis to miminko taky nemohl dovolit stejně jako my moře? Máš pravdu dědo, miminka jsou otravný, já mám taky tři a pořád se o ně musím starat. Ach, děvče, když ty to nechápeš… Ale chápu, dědečku, a cos teda podnikl s tím děťátkem?
Hanka už došla domů. Začalo pršet. Když vešla domů, maminka na ni zrovna volala, Haníí, jdeme do města nakupovat. Juchů, to měla ráda, utíkala si pro košíček na nakupování. Šly pěšky. Maminka si vzala deštník, Hanička pláštěnku. S jahůdkami.
Týden po té, co se Hanička ztratila, maminka s tatínkem ještě stále neztráceli naději
Za měsíc už to vzdali.
Náhodou Hanička se měla u té paní, kvůli které musela tehdy utírat nádobí, docela dobře. Jen se jí trochu pletlo, že už to tlačítko k zapínání televize nebylo zelený, ale červený. A občas se jí stýskalo po panence Franta. ¨
sofistikovaný had Arnold listopad 9, 2007
Andrea Vbotech
Byl had Arnold.
Byl velký a byl ve svém domečku.
Většinou nic jiného ke štěstí nepotřeboval, většinou byl prostě rád že je had a že je ve svém domečku. Poslední dobou to ale nestačilo, nic co dělal nestačilo aby se cítil prostě dobře ve své kůži. Život už nebyl tak sexy jako dřív.
Popíjel kávu ze svého svůdného hrnečku pomalovaného sofistikovaně rozmístěnými tečkami. Byl to ten typ hada, co věřil, že hrneček má osobnost a říká hodně o svém majiteli. A jeho hrníček byl sofistikovaně sexy. Hluboce pohrdal hady, pche, ostuda tohoto označení pro ty lezoucí provázky, co se při koupi hrníčků dívali jenom na cenu, nebo dokonce se smířili s nevkusnými hrníčky, co dostaly k narozeninám.
Od jiných lezoucích provázků.
Několikrát se proplazil kolem své sbírky knih. Pocítil jisté zalechtání na místě v mozku, kde byl zvyklý cítit silný a hřejivý pocit uspokojení, tak intenzivní, jako čerstvý kravinec.
Dal do přehrávače svoji oblíbenou desku. Jak se začala skladba rozjíždět, začala se rozjíždět i jeho ústa (to byl usměv). Zesílil hudbu, zvýšil basy a jeho hadí tělo lehce poskakovalo po podlaze (basy).
Cool pocit se vracel, život byl zase sexy.
Ted´ byl čas ukázat to i těm ostatním loserům.
Arnold si nasadil klobouk a vyrazil do ulic. Pršelo…velmi správným způsobem, Arnold se cítil jako herec v dramatické části filmu. Zajisté by byl dobrý herec, lepší než dobrý…on má totiž osobnost, na které by mohl post
avu vystavět. Mohl by hrát klidně prodavače párků a ta postava by měla hloubku, naléhavost…
Arnold vstoupil do baru. Nerozhlížel se, mířil přímo k pultu. I když se nedíval kolem, cítil v šupinách, že ho všichni pozorují. Proto si dal záležet na každém kroku. Každé gesto bylo…hluboké.
Sofistikované.
„Jako obvykle,“ řekl barmanovi.
Barman si nepamatoval, co bylo Arnoldovo jako obvykle, ale z pohledu na něj usoudil, že ať mu dá cokoliv nebude si stěžovat, protože i když mu dá něco, co není jeho jako obvykle, nedá to najevo, protože by se cítil trapně, že není tak světově známý, aby každý znal jeho jako obvykle. Zahrával si s myšlenkou dát mu kakao v hrníčku se srdíčky, ale pak se slitoval. Dal Arnoldovi Whisky. Ten na něj spiklenecky mrkl. Idiot, řekl si barman.
Arnold si všiml dívky stojící na druhém konci baru. Měla odbarvené šupiny na bílo, bylo jasně vidět, že to není její přirozená barva, protože ocásek už byl zabarvený do červena. Zrzka, řekl si…umělina. Zase jedna, co si myslí, že je jedinečná. Arnold měl velmi nízkou toleranci pro cokoliv, co nebyl on. A věděl jistě, že ta obarvená zrzka naproti nebyl on, protože od něj stála sakra daleko.
I zrzka naproti si Arnolda všimla, a provokativně si olízla oči.
Zrzka se jmenovala Laura a měla dnes spoustu práce. Chtěla zde najít lásku svého života, milujícího manžela, otce svých dětí, oporu pro těžké chvíle i radosti, pokud možno bruneta. Zaujal ji had na druhém konci baru, líbila se jí suverénnost, s jakou požádal barmana o drink, jiskra, co mu zářila z očí, sečtělost zapsaná v tváři, elegance, s jakou se připlazil a…ty nozdry. Jeho nozdry byly dechberoucí.
Díval se na ni. Laura věděla, že její velká příležitost byla teď, už nikdy nemusí přijít. Proto se do pohledu, který mu věnovala, snažila dát všechno, co v ní bylo-roztomilost, inteligenci, smysl pro humor, zodpovědnost, koketnost a taky to že umí dobře vařit a že je výborná milenka. Kombinace všech těchto vlastností v jediném pohledu Arnolda srazila z barové stoličky. Laura to brala jako výzvu a připlazila se k němu. Arnold se zvedl a urovnal si sako. Laura se koketně opřela o bar, zapálila si cigaretu a strčila si ji do nosní dírky.
„Ahoj námořníku,“ řekla (vždycky chtěla takhle započít konverzaci).
„Ahoj chobotnice,“ řekl Arnold, který vždy chtěl, aby s ním byla započata konverzace takto, ale neměl připravenou odpověď.
Laura nevěděla co říct.
Arnold taky ne.
„Myslím takovej ten hezkej typ chobotnice.“
Laura se začervenala. Potom se mu podívala hluboko do očí a koketně vyfoukla kouř. Začínala cítit pevnou půdu pod ocasem. Už je to doma cítila to! Manželství, láska, děti, majetek, už je to tady! Je to tady a dívá se jí to do očí.
Arnold se jí díval do očí. Zahlédl v nich vlastní odraz, potom se zase zadíval na ni, potom na svůj odraz. Zachvátila ho naléhavá touha. Naléhavá touha sehnat větší zrcadlo, než byly její zorničky.
„Sbohem, maličká.“
„Nééé!“ Zakřičela Laura. Celý bar se na ně otočil. Laura se znovu začervenala. Potom si nervozně odkašlala, „Chtěla jsem říct, nač spěchat?“
„Musím se vidět s někým…velmi důležitým,“ věnoval ji jedno mrknutí a potom se odplazil ze dveří.
Sofistikovaně.
Laura, plačící, se doplazila spátky na svoje místo. Barman se na ní usmál, „Můžu pro vás něco udělat, madam?“
„Jo…doneste mi pití.“
„Co to bude?“
„Doneste mi…to jak si většinou pije ten chlapák, jak teď odešel.“
Barman odešel. Za chvilku se vrátil a na stůl položil růžový hrníček s kouřícím kakaem.
„Chcete k tomu kokino?“
Arnold za sebou zabouchnul dveře od bytu. Dlouho, dlouho se díval do zrcadla. Byl to dobrý pocit. Sundal si klobouk, vyčistil si jedový zub, vyčůral se, oblíkl si pyžamo a šel si lehnout do své postele. Uvažoval, že si koupí nějaká jiné zrcadlo, větší, to je důležité.
Nějaké sofistikované.
