KoněCelá ta komedie mi začíná jít pěkně na nervy. Ve cvokárně svatého Víta se právě podává jídlo a já tu sedím, před sebou večeři, kolem blázny. Střežen bohulibými jeptiškami, které si svou péčí o nás léčí své sexuální a jiné frustrace. Občas mám pocit, že to jsou stejní psychopati jako my. Vůbec se mi nelíbí, jak se na mě dívají – je to takovej ten pohled Ach, ty ubohý hochu, život ti ublížil, ale Pánbíček se o tebe postará. Nevím, proč to dělaj. Myslím, že chtějí, abych se zlomil a rozbrečel se a ony mě pak mohly utěšovat a cítit, že toužím být jiný,lepší. A chovat mou plačící tvář na kolenou, na svém černém hábitu. Mimochodem – hrozně škrábe. Zajímalo by mě, co nosí pod tím, zvlášt v létě, to musí bejt vedro na omdlení. Možná proto mají svatí tak zoufale pobožný výraz – je jim hyc. A taky možná proto se staví chrámy a katedrály, možná je to jediný místo, kam jde tyhle hadry v létě nosit.
Ludvík pronáší modlitbu – bez toho by nás nenechaly se najíst. Ale dneska je to celkem zábavné – Ludvík je totiž retardovanej a jeho víra je tak silná, že by lámala skály.
– Pane Bože! zvolá Ludvík a oči mu svítí, ruku pozvedává k nebesům, děkujeme, má mlaskavý hlas, vlastně celý jeho zjev je takový mlaskavý, děkujeme ti za párky, Bože! Jsi hodný Bůh!
Cítí pohledy ostatních a zažívá svých patnáct minut slávy, což ho nutí neustále přidávat.
– A taky ti děkujeme za brambory!
Nyní vzpíná obě ruce a oddaně hledí k nebesům, které nemůže vidět, protože tam překáží strop.
– A taky za rajčata, ó Bože, jsi tak štědrý!
Ale Ludvík nemá dost.
– A taky…
Ludvík by pokračoval do nekonečna, ale přistupuje k němu sestra Marie (mimochodem – jméno Marie jde mezi jeptiškama na dračku), pokládá mu ruku na rameno.
– Moc pěkně jsi to řekl, Ludvíku, pohladí ho po hlavě a Ludvík spokojeně utichá.
Vlastně je to smutný. Nevím, co tu dělám. Když se rozhlídnu kolem, vidím kluka, co se bojí všeho , co se pohne, když to zrovna nečeká. Vážně. Jana, co pořád kroutí hlavou a opakuje: „Vždycky se rozhlídni, Pepo, rozhlídni se, Pepo, vždycky se rozhlídni!“ – nikdy neříká nic jiného. Potom Chodec. To je kluk, co pořád chodí. Pořád. Tam a zpátky. Když močí, tak u toho přešlapuje a když má jít spát nebo jíst, tak mu musí přivázat nohy. Alžběta se nenávidí – tím tráví svůj volný čas. Odmítá jíst, tak to do ní cpou žílama.
Několik retardovanejch.
Nevím, co tu dělám já, vždycky jsem měl docela dobré známky a tak. Moje diagnóza je „chorobný lhář” – kecy. Jsem jen dobrý vypravěč. A taky „krize identity pohlaví”, což je podle mě blbost, každej má právo na takový pohlaví, jaký chce. Ale vykládejte to mýmu otci. Když mě našel v sukni, tak mě docela zmlátil. Když mě našel v šatech, tak mě zmlátil úplně. A když mě našel namalovanýho v šatech, tak se postaral o to, abych byl tady. No ano, jen se ptejte, nestyďte, zeptejte se. Ne, nelíbí se mi tady, jestli to chcete vědět. Nejsem cvok, aby se mi tu líbilo. A jediná věc, co mi zbývá, abych se nezbláznil, je mluvit, co nejvíc to jde. A víte co? Jde mi to hodně dobře. Vždycky, když s někým mluvím, přijde moment, kdy řekne
– Fakt?
– Vážně?
– No ne!
Anebo, moje nejoblíbenější -Ty vogo! Dobré, že? No, má tu to své kouzlo. Teda, nesmím mluvit s Janou, ta jen začne kroutit hlavou a „Vždycky se rozhlídni, Pepo, rozhlídni se, Pepo, vždycky se rozhlídni!“ – ale s tou už nemluvím.
– Víš jak jsme ráno snídali venku? otáčím se na Alžbětu.
– Jedl jsem chleba se salámem, ne, a najednou přiletí vosa, vezme ten salám do zubů, nebo do čeho, a frrr! Normálně odletěla s celým salámem. Já si říkal, kdyby si jenom kousla, ne, ale ona…
– Nene, to se ozval Ludvík.
– Co je, Ludvíku – pupíku?
Ludvík se stydlivě dívá do čaje.
– Nene.
– Co nene?
– Vosy nemají zuby.
Ludvík se na okamžik opovážil zvednout zrak, ale hned ho zase sklopil.
– Ty vole, tak to chytla do nožiček, já nevím, prostě se to stalo. Žejo, Pavle?
Pavel se ani neopovažuje zvednout hlavu.
– Jasně, Davide.
Ludvík utichá. Hádat se s Ludvíkem je jedna radost.
Nejrači mám odpoledne, když jsme venku. Néže bych byl nějakej přírodní typ – příroda jsou pro mě věci, co rychle hnijou – proto k nim nemám silnější citovej vztah. Ale když ty cvoky omrzí okusovat kůru ze stromů – to oni totiž dělají, ne všichni, ale dělají – ale když je to přestane bavit, tak se všichni sesednou kolem mě a poslouchají mé příběhy.
– I sestoupil ke mě Bůh a děl…
– Co je to „děl”?
– To jakože řekl. Mám pro tebe těžký úkol. Vem tyto dva meče, zabodni je vedle pískoviště a vedle jabloně. Potom mezi nimi rozdělej oheň. Z ohně vyskočí čert a bude se s tebou bít. Já jsem ho poslouchal a pak jsem řekl…
– A proč neřekneš děl?
– Proč bych to měl říkat?
– Před chvílí si tvrdil, že to tam patří!
– Děl se říká, jenom když něco povídá Bůh, chápeš. Pavle, hlídej Ludvíka, ať mi do toho pořád nekecá, nemůžu se soustředit.
– A já mu řekl, teď vzpínám ruce a tvářím se zdrceně, ach bože, ale jak ho přemůžu? A Bůh děl: Nepřemůžeš.
Teď jsem použil dlouhou dramatickou pauzu. Během ní si prohlížím tváře a vidím, že mi visí na rtech.
– A já mu řekl Tak na to ti seru. A potom Bůh seslal potopu a utopil všechny koně. Od tý doby žádný koně neexistujou.
– Ale já jsem viděla koně.
– A kdy?
– Včera, na obrázku.
– Tak máš starej obrázek. Teď už neexistujou. Kdy jsi naposledy viděla živýho koně?
– Před dvěma měsícema.
– No vidíš. A mně se to stalo před sedmi týdny. Máš štěstí, možná jsi byla poslední, kdo ještě koně viděl.
– Nene.
– Sakra Ludvíku, co ti zas nejede?
– Nene.
– Co nene?
– To neni možný.
– Ale je. Ukaž mi koně a dokaž mi, že lžu.
Ludvík se neví rady, trochu brumlá. Ale nakonec to vzdává.
-Ludvík má pravdu, mezi mřížemi, které dělí zahradu blázince od parku, se objevila hlava postaršího muže. Asi nás sledoval, protože vypadal pobaveně. Nemám rád, když lidi vypadají pobaveně, když mají vypadat překvapeně. Proto k němu jdu blíž. Pořád vypadá pobaveně.
– Proč má pravdu on a ne já?
Držím se mříží hned vedle něho a protínám ho očima.
– Jak by mohl seslat potopu na koně, aniž by se utopili lidé? Nemyslíš, že by si té potopy někdo všiml?
Takhle zblízka vypadal velmi upraveně a velmi bohatě. Byl takové ztělesnění slova velmi.
– Ta potopa dopadla na každýho koně singl a všichni se nepozorovatelně utopili a zmizeli.
Na jeho ruce se zaleskly hodinky. Podobné jsem si pamatoval z Jamese Bonda. A jak tak znám Bonda, tak by nějaký levný šméčka nenosil.
– A kdy jste viděl koně naposledy?
– Máš pravdu, už je to dlouho, ale nemyslím si, že by mi ušlo něco takového, jako je vymření koní. Opravdu si myslím, že by se ke mně taková informace dostala.
– Chcete se vsadit?
– Vsadit o co?
– Vidíte tu kočku?
– Myslíš tu mrtvou kočku?
– Jo, tu mrtvou. Jestli sem do dvou hodin přivedete koně, tak ji sním.
– Tuto týden mrtvou kočku, ano?
– Přesně tak. Ale jestli do dvou hodin koně nepřivedete…
– Neočekávej že ji sním já, to se nestane.
– Ne. Jestli nepřivedete koně, tak, vypadáte bohatě, myslíte, že byste mě odsud dokázal dostat?
– Chlapče, jestli ty dokážeš jíst mrtvé kočky, tak i já dokáži dostat hochy z polepšovny.
– Jo?
– Ano.
– Takže platí?
– Platí.
Podali jsme si ruce a já opět zahlídl jeho bondovské hodinky. Chlápek se usmál a zmizel za rohem. Já se podíval na kočku a vrátil se zpátky k bláznům.
Pozoroval jsem Arnošta, jak okusuje mladý smrček, Chodce, jak si vykračuje, Janu, jak dokola vykládá Pepovi, ať se rozhlídne a potom jsem si sedl do trávy. Příjemně chladila a já se modlil, abych nezaslechl klapot koňských kopyt.
Andrea V Botech
